Doma se okamžitě choval, jako kdyby s námi žil odjakživa. Jen kočky ho nepřijaly zrovna přátelsky, a tak když jsme po několikáté prali jeho pelech, ve kterém mu zanechaly „pozdrav“, pustili jsme ho do naší postele „do doby, než to vyschne“. „Stejně je velká dost a ten prcek se tam ztratí.“ Asi tušíte, jak jsme dopadli. Prcek už dávno není malinkatý, naše postel se nezvětšila a jeho opakované noční cvičení „pod deku – na deku“ nám zpříjemňuje každou noc. Naprosto standardní průběh, jako u většiny RR, které máme ve svém okolí.